7,5 cm horský kanon vz.15 / 7,5 cm Gebirgskanone M.15 1/35

Rakousko-Uherská armáda byla tradičním uživatelem horských kanónů, na začátku dvacátého století  měla ve výzbroji horské kanóny vzor 75 a vzor 99. Tyto kanóny však velmi rychle zastarávaly ve srovnání s bouřlivě se rozvíjející dělostřeleckou technikou. Škodovy závody v Plzni, tradiční dodavatel dělostřelecké výzbroje od začátku století vyvíjel několik projektů horských kanónů různých ráží. Po kanónu 7 cm Gebirgskanone M.9, vyrobeném v malé sérii konstruktéři připravili nový projekt kanonu silnější ráže 7,5 cm. Ten se začal vyrábět v roce 1912 v sérii na základě exportního zájmu. Poslední sérii tohoto kanónu vyráběná pro Čínu zabavila Rakousko-Uherská armáda a zařadila ji do výzbroje jako 7,5 cm Gebirgskanone M. 14. Již rok předtím byly tyto kanóny testovány Rakousko-Uherskou armádou a na základě zkoušek byly zformulovány požadavky na nový model horského kanónu. Vypuknutí první světové války vše urychlilo. Prototypy nového kanónu s provedenými úpravami podle požadavků vojáků  byly vyzkoušeny v roce 1914 a ihned se rozeběhla sériová výroba. Do výzbroje Rakousko-Uherské armády byl zařazen jako 7,5 cm Gebirgskanone M. 15. Kanón byl rozebíratelný na šest částí, které byly přepravovány pomocí soumarů. Další tři koně či muly nesli muniční štít, mířidla a pohotovostní zásobu munice.
   Do bojů byly nové kanóny nasazeny na počátku roku 1916 na italské frontě. Ukázalo se, že jsou mnohem lepší než dělal italská. Vyrobeno bylo během první světové války přes 2000 ks kanónů, nejen u domácího výrobce, ale i v licenci v uherské zbrojovce v Győru. Do výzbroje je zařadili i spojenci Rakouska-Uherska, Bulharsko, Turecko a Německo. V případě Německa šlo o jeden z mála případů, kdy k něčemu takovému došlo. Už jen to potvrzuje kvalitu této zbraně. Po skončení první světové války se 7,5 cm Gebirgskanone M. 15 dostal do výzbroje Itálie a většiny nově vzniklých balkánských a středoevropských států. Jak Škodovka, tak maďarská zbrojovka v Győru pokračovaly ve výrobě i po válce. Československá armáda používala tyto zbraně s označením Horský kanón vz.15 od svého vzniku až do obsazení Československa. Byly ve výzbroji dělostřeleckých pluků a také tvořily výzbroj horských dělostřeleckých oddílů, které tvořily součást polních dělostřeleckých brigád. Použity byly i na obrněných vlacích a také lodích dunajské flotily a v roce 1938 byly použity jako nouzová výzbroj polních opevnění  dělostřeleckých tvrzí.  Po obsazení Československa padla většina kanónů do rukou Wehrmachtu, část zůstala nově vzniklému Slovenskému štátu. Němci československé kanóny označili GebK 15 (t), již v roce 1938 získali anšlusem Rakouska kanóny z výzbroje Bundesheeru značené GebK 15 (ö). Během války zařadili do výzbroje ještě tyto kanóny z Jugoslávie GebK 259 ( j ), Itálie GebK 259 ( i )  a Slovenska. Bojově byly použity na východní frontě, na Balkáně a v Itálii. Slovensko nasadilo své kanóny vz.15 na východní frontě po boku Německa a také při Slovenském národním povstání proti Němcům.To bylo poraženo a ukořistěné zbraně zařadil Wehrmacht do své výzbroje. Itálie používala nejprve kořistní 7,5 cm Gebirgskanone M. 15 pod označením Obice da 75/13. Později dokupovala další, vyráběné v maďarském Ráábu. Použila je v Etiopii a za druhé světové války na Balkáně a v Africe. Část byla nasazena proti Němcům v Itálii v roce 1944. Konec války neznamenal konec používání těchto kanónů a ve výzbroji Italské armády vydržely tyto zbraně až do padesátých let dvacátého století. Stejně dlouho používalo tyto kanóny Turecko. Dalšími uživateli se staly armády Albánie, Bulharska, Jugoslávie, Kolumbie, Polska, Rumunska, Řecka a Španělska.
   Díly modelu byly navrženy ve 3D a jsou lisovány z ocelové formy. Jsou rozloženy ve dvou rámečcích z šedého plastu. Plnobarevný návod nabízí dělo ve zbarvení čs. armády, Itálie, Rakouska-Uherska a Wehrmachtu.